Když pan Timošenko, který pobývá v ČR, se svými spolubojovníky nedávno manifestoval v Praze za „evropské směrování Ukrajiny“, pak mezi vlajícími prapory, jež nesli demonstranti, vlála i vlajka černo – rudá, vlajka banderovská. Proto jistě bude dobré, když si řekneme několik vět o banderovcích, kteří mnohde v západních částí Ukrajiny jsou stále ještě v dobrém vzpomínáni. Za prezidenta Juščenka se banderovcům stavěli pomníky, udělovala posmrtná vyznamenání, včetně „Hrdiny Ukrajiny“. Janukovič se naopak snažil o odstranění těchto a podobných výstřelků. Jenže banderismus překonal i jeho a stal se neofašistickou ideologii, která prorůstá do mechanismu státu a ohrožuje Ukrajinu i její demokraticky smýšlející občany. Jaká je historická pravda?

Banderovci od června 1941 bojovali společně s Němci proti Sovětskému svazu. Zpočátku se domnívali, že okupanti dovolí vytvoření samostatného státu na Ukrajině pod jejich vedením. Když však vedoucí činitelé banderovců tento požadavek začali silně prosazovat, Němci se nerozpakovali a několik z nich zavřeli. Přes tyto výkyvy ve vzájemných vztazích bojovali banderovci na straně Němců proti postupujícím jednotkám sovětské armády. Když se fronta posunula dále na západ, banderovci, v osvobozené Ukrajině čelili těžkým útokům sovětů. Proto se rozhodli odejít do Německa či Rakouska. Cesta, která vedla přes Polsko a osvobozené Československo, byla krvavá. V tu dobu v jejich řadách již bojovali i němečtí vojáci, včetně příslušníků SS, kteří nestačili ustoupit se svými jednotkami.

„Po překročení našich hranic Chromenkovy a Burlakovy sotně společně pronikaly do našeho vnitrozemí. Měly na svědomí přepady vesnic na okrese Snina, jmenovitě Papin, Osadné, Nová Sedlica, Ubla a Ulič. Ke komplikovanější situaci docházelo u sotně Brodyč. Ta se vícekrát, zpočátku neúspěšně, pokoušela překonat naše hranice v prostoru Čargovského pohoří. Teprve v průběhu července 1947 se jí podařilo proniknout na slovenské území a to v době, kdy ochrana čsl. hranic byla značně oslabena v souvislosti s probíhající operací po průniku jednotek Burlaka a Chromenka…

Banderovcům se postupně dařilo pronikat směrem na západ. Na přelomu července a srpna 1947 se nejdále dostala Burlakova sotňa, která pronikla do lesnatých masivů středního Slovenska. Burlak předpokládal, že v tomto členitém, horském terénu se jeho jednotka zkoncentruje, unavení a vyčerpaní střelci si alespoň krátkodobě odpočinou, načerpají další síly k k usilovným pochodům do okupační zóny USA v Rakousku. Utěšoval se i tím, že se mu zatím dařilo unikat pronásledujícím vojenským a bezpečnostním jednotkám. Současně, že velitelé těchto jednotek nebudou mít zájem o přímé bojové střety s příslušníky jeho sotně. Že si uvědomí rizika nebezpečí, která by hrozila jejich podřízeným…

Dosud úspěšně pronikající jednotky se tak postupně dostávaly do izolace od okolního světa. Potravu a ostatní potřebné produkty i různé informace, si tak musely obstarávat násilím nebo pohrůžkou použití násilí, včetně krádeží, loupeží, rabování apod. Takto postižení občané, kteří až dosud je byli ochotni tolerovat nebo s nimi i sympatizovat, se tak na vlastní oči přesvědčovali o jejich skutečné tváři. Mnoho z nich se stalo našimi aktivními pomocníky v našich operacích proti těmto elementům.

To vše mělo ve svých důsledcích negativní dopad na morálku a bojeschopnost banderovců. Střelcům UPA však nezbývalo nic jiného, než nadále bezpodmínečně plnit rozkazy svých velitelů. Byli si dobře vědomi, co by je čekalo, kdyby se pokusili o dezerci. V těchto oslabených i rozčleněných jednotkách UPA stále působili členové „polevy žandarmie“, tj. polního četnictva, kteří neznali slitování a za jakékoliv neuposlechnutí nebo nesplnění rozkazu, pokus o dezerci, byl zpravidla jediný trest – kulka do hlavy provinilce. Největší nebezpečí stále hrozilo od Burlakovy sotně, vůči které byly nasazeny hlavní síly armády a pluku SNB. Usilovnými nočními pochody a úhybnými manévry se burlakovci snažili vymanit z obkličovacích akcí našich jednotek. Vedení skupiny „Teplice“ hledalo nové formy, jak zefektivnit dosavadní postup jednotek armády a pluku SNB proti tomuto nepříteli, který v polovině srpna 1947 procházel rozsáhlými oblastmi středního Slovenska. Bojové tažení banderovců napříč Slovenskem lze srovnávat s bojem početných, dobře vyzbrojených a vycvičených partyzánských jednotek se všemi klady a zápory.

Podmínkou každého takového úspěšného boje je však aktivní spolupráce a účinná podpora místního civilního obyvatelstva (jak tomu bylo např. na okupovaném území SSSR, Jugoslávie apod.). Tento činitel však u banderovců při jejich tažení Slovenskem pominul. Na druhé straně však banderovci dovedli maximálně využívat své bojové zkušenosti z tažení Ukrajinou a Polskem, kde obdobně jako na Slovensku, tak i na území Ukrajiny a Polska, žili zpravidla v divoké přírodě, ovládali utajený pohyb a orientaci v terénu, okamžitě se přizpůsobovali různým i nepředvídatelným podmínkám a situacím. Jejich velmi pohyblivé skupiny dokázaly rychle a bezhlučně měnit svá tábořiště, maskovat se a krýt.V případě nutnosti urazily za noc i 40 km. Při četných střetech s protivníkem používaly osvědčeného a v praxi vyzkoušeného způsobu pronikání vpřed – soustředěním všech sil a krátké, ale mohutné palby v jednom směru, na kterém pak za hromového pokřiku Horé nebo Horé Bandera, prorážely, bez ohledu na vlastní ztráty, postavení protivníka. Především pak v noční době měl tento způsob boje velký psychologický vliv. Jejich protivníci tak prudký a soustředěný nápor zpravidla psychicky nevydrželi a dali se na ústup...

Každá banderovská sotňa však většinou postupovala individuálně a měla svá „specifika“. Např. sotňa Burlak se zpravidla stavěla v případě svého napadení na odpor a ustupovala až do té doby, kdy neměla naději na úspěch. Současně využívala každé příležitosti k nastrojení léček i vůči silnějšímu nepříteli. V sotni „Chromenko“ se podřízení velitelé čet a družstev spíše snažili odpoutat od nepřítele a nevyhledávat z vlastní iniciativy bojové střety s protivníkem. Pokud přesto došlo k bojovému kontaktu s našimi vojáky nebo příslušníky pluku „Slovensko“, snažili se tito velitelé opustit své dosavadní pozice a usilovným pochodem měnit směr ústupu. Zřejmě se řídili zásadou: „Kdo uteče, ten vyhraje.“To byl také možná jeden z důvodů, proč se jisté části této sotni podařilo přejít i s raněným velitelem (který byl nesen na nosítkách) celou ČSR a dostat se k Američanům. Ostatní velitelé sotní i velká část jejich podřízených však takové štěstí neměla.

Velení skupiny „Teplice“ proto přistoupilo k zásadním opatřením, kdy proti postupujícím banderovským jednotkám byla budována souvislá obranná postavení, vytváření kulometných hnízd rozmístěných tak, aby prostor byl chráněn jak do šířky, tak i hloubky. Ty byly urychleně zřizovány v předpokládaných místech, kde by měli banderovci postupovat. Souběžně s nimi další vojenské a bezpečnostní jednotky prováděly průzkumné akce…

Jako názorný a odstrašující případ byla zbytečná smrt 6 aspirantů, těžká zranění a zajetí dalších vojáků, nasazených do průzkumné akce dne 5.8.1947 v okolí hory Magury Lupče. V tomto prostoru se tehdy nacházela Burlakova sotňa, která byla krátce před tím napadena v prostoru u Malužiné a utrpěla přitom ztráty. Banderovcům se podařilo od našich jednotek odpoutat a ukrýt se v masivu této hory, vysoké 1316 m. Velitelství „Teplice“ nařídilo opakovat hloubkový průzkum v širokém okolí této hory s cílem zjistit přesné místo, kde se sotňa nachází a neprodleně zorganizovat rozsáhlou útočnou operaci, směřující k likvidaci této nebezpečné jednotky. Přes tyto závažné a alarmující poznatky, že v tomto prostoru se nachází početná a dobře vyzbrojená Burlakova sotňa, velitel praporu aspirantů určil na průzkum pouze samopalnou četu o síle 18 aspirantů. Tato byla vyzbrojena pouze puškami a samopaly. Jejím velitelem určil jednoho z četařů–aspirantů, neboť důstojník, který měl tuto průzkumnou četu vést, byl údajně nemocný.

Četa dostala za úkol zjistit prostor, kde se banderovci nacházejí, v tom případě je překvapit palbou a současně je zahnat na vlastní čáru připravované léčky jejich jednotkou. Situace se však vyvinula opačným směrem. Zkušený Burlak předpokládal, že naše vojenské jednotky budou usilovat o další ofenzivní akce, a proto rozmístil pátrače a pozorovatele v širokém okolí dočasného stanoviště sotně. Když banderovské hlídky zjistily postup málo početné průzkumné vojenské jednotky, vystupující na vrchol této hory, bylo pro banderovce snadným úkolem připravit na ně dokonalou past. Na místě srážky zůstalo 6 padlých aspirantů. Další tři raněné banderovci zajali. Veliteli čety se podařilo se zbytkem ustoupit a s sebou odvést dva lehce zraněné aspiranty, které ponechal v kolibě u pastýřů. Zbylí vojáci se pak vrátili na svoji základnu, kde ohlásili k čemu došlo. Padlé a raněné aspiranty banderovci oloupili o zbraně, střelivo, osobní doklady, některé výstrojní součástky, včetně bot. Těžce zraněné aspiranty nechal Burlak provizorně ošetřit lékařem sotně a pak je nechal na místě se vzkazem, aby vyřídili svým velitelům, že je to odplata za jeho zastřelené muže u Malužiné. . Poté se banderovcům podařilo vymanit z obkličovacího kruhu početných vojenských jednotek a přesunout se směrem na západ…

Po tomto nesmyslném a zbytečném masakru našich aspirantů dne 5.8.1947 se zintensivnila činnost všech příslušníků svazku „Teplice“. Především naši velitelé si byli vědomi, že pokud by se Burlakově sotni podařilo proniknout přes slovensko–moravské pomezí, bylo by nutno nasazovat do akcí další jednotky armády a složek SNB. V té době byla Burlakova sotňa stále velmi početná a dále se k ní připojovali střelci z ostatních zdecimovaných banderovských jednotek. V případě jejího úspěšného průniku na Moravu, by hrozilo reálné nebezpečí, že by Burlak rozptýlil svou početnou jednotku do menších skupin, které by bezohledně postupovaly napříč Moravou, kde by napáchaly nedozírné škody.

Generál Nosko se proto rozhodl organizovat generální ofenzivu s nasazením všech vojenských a bezpečnostních jednotek ještě na území Slovenska. Zde vycházel i ze zkušenosti polských velitelů při realizaci již končící akce „Visla“. Když se pak v průběhu druhé srpnové dekády podařilo Burlakovi proniknout do pohoří Malé Fatry, přesunuly se naše jednotky do tohoto prostoru. Zpravodajcům a průzkumníkům se podařilo lokalizovat přibližně místo jejich pobytu v tomto členitém a zalesněném kraji severozápadního Slovenska. Na místech, kde se předpokládalo, že se banderovci pokusí o průnik z naší obkličovací akce, bylo vybudováno mnoho zamaskovaných kulometních hnízd, vzájemně propojených tak, aby banderovcům byl pokus útěk z obklíčení ztížen. Ostatní jednotky armády a pluku SNB byly nasazeny do průzkumných akcí v celém prostoru Malé Fatry. Velitelé útvarů museli udržovat neustálé kontakty na sousedy zleva i zprava. Navíc byly vyčleněny i druhosledové zálohy, které měly za úkol zadržet nebo zlikvidovat ty, kterým se podařilo proniknout z obklíčení prvosledových jednotek.

Tato operace si vyžádala nesmírné vypětí psychických i fyzických sil vojáků a příslušníků pluku SNB. Generál Nosko rozhodl, že z pohoří Malé Fatry nesmí Burlakova sotňa uniknout. Neprodleně byla do tohoto prostoru nasazena většina vojenských a bezpečnostních jednotek, které systematicky pročesávaly tento členitý a zalesněný prostor severozápadního Slovenska, jenž se postupně zužoval. Tato operace trvala více než dva týdny. Její součástí bylo obsazení menších osad, hájoven a samot, našimi hlídkami, abychom banderovcům znemožnili obstarávat si potravu, tím že by tyto objekty přepadali a drancovali, jak to běžně praktikovali v jejich dosavadním tažení Slovenskem.

Ve večerních hodinách dne 19.8.1947 byla vyslána čtyřčlenná hlídka příslušníků SNB, pod vedením strážm. Miloslava Novotného, s úkolem střežit objekt hájovny poblíže obce Nezbudská Lúčka. V pozdních nočních hodinách byla hájovna obklopena početnou skupinou banderovců, která měla za úkol obstarávat potraviny pro svoji jednotku. Banderovci se křikem a střelbou do vzduchu domáhali, aby jim obyvatelé hájovny dobrovolně vydali potraviny a zaručovali se, že jim neublíží. Strážm. Novotný na banderovce, kteří se v rojnici blížili k hájovně zvolal, že hájovna je chráněna jednotkou SNB a pokud se banderovci okamžitě z prostoru nevzdálí, bude proti nim použito zbraní. Následně banderovci zahájili soustředěnou palbu na celý objekt i s použitím granátů. Čtveřice strážmistrů, která se rozmístila v hájovně, jejich palbu opětovala a banderovci se byli nuceni stáhnout z bezprostřední blízkosti hájovny. Stále však pokračovali v systematickém obkličování a ostřelování hájovny. Vícekrát přitom opakovali své výzvy, aby se obránci vzdali, vydali své zbraně a oni, že jim za zaručí jejich životy. Strážm. Novotný i ostatní obránci odmítli jakékoliv další vyjednávání a střelbou drželi útočící banderovce v šachu. Předpokládali, že obranu hájovny udrží do doby příchodu posily, k čemuž také s odstupem jedné hodiny došlo. Banderovci pak za této situace vyklidili své pozice a v noční tmě se jim podařilo z prostoru uprchnout. Při obraně hájovny padl strážm. Novotný, který byl posmrtně povýšen do hodnosti št. strážmistra. Zbylí obránci v průběhu boje spotřebovali téměř všechnu munici a pokud by posila nepřišla včas, zřejmě by to s ostatními obránci i rodinou lesníka špatně dopadlo.

V následujících dnech se Burlak snažil vymanit z tohoto stále se zužujícího obklíčení. Příslušníci 3. roty „Javoru“ se v prostoru hory Jedlovina dostali do bojového kontaktu s částí Burlakovy sotně. Těm se však podařilo ustoupit a zmizet v lesnatém terénu. Velitel roty nechtěl riskovat životy svých podřízených dalším postupem vpřed, aby nepadl do banderovské léčky a tuto operaci raději ukončil. Další část Burlakovy sotně se v té době (19.–21.8.) stáhla do prostoru Krasňan. Burlak zde dalekohledem dlouho pozoroval postavení praporu „Osika“, které se postupně zužovalo na cca 5 km.

Burlak se pak v pozdních hodinách 20.8. rozhodl k riskantnímu kroku z důvodu, že právě tento terén bude vhodný k průniku ze stále se svírajícího obklíčení jeho jednotky. Po soustředění celé sotně se banderovci s mohutným křikem „Horéé“, palbou ze všech zbraní, včetně lehkých kulometů, i použitím ručních granátů, vrhli vpřed, aby prorazili obranné postavení našich jednotek. Rozpoutala se mohutná přestřelka, ve které padlo několik banderovců.

Tento vskutku drtivý nápor banderovců v tmavé noci většina našich příslušníků psychicky nevydržela a stáhla se z předsunutých obranných pozic. Na místě střetu zůstala pouze tří členná skupina, která neustálou kulometnou palbou držela banderovce v šachu. V krátké době jí přišly na pomoc sousední jednotky, přičemž útok banderovců byl odražen a útočníci utrpěli další ztráty. Burlak se však i po tomto neúspěchu snažil nadále manévrovat svými družstvy a třikrát opakoval útok, vždy na jiných místech. Do tohoto urputného střetu byla posléze nasazena i naše tanková četa, která běsnící banderovce donutila k ústupu..

Při zpětném manévru banderovci narazili na prostranství tábora praporu „Javor“, kteří střežili pouze 3 strážmistři F. Vondrouš, J. Braborec a L. Patočka. Hlídka strážmistrů se banderovcům postavila se samopaly na rozhodný odpor, kdy v noční tmě docházelo k boji muže proti muži. Banderovci v domnění, že hlídce přicházejí další posily, se pak raději stáhli do bezpečí. Na místě srážky zůstali dva mrtví a jeden raněný banderovec. Strážmistr Patočka v zápalu boje se rozhodl sám pronásledovat ustupující banderovce, aniž by měl krytá záda, což se mu stalo osudným. Dostal se do banderovské léčky, kde byl zezadu několika ranami zastřelen. Tyto urputné boje především sváděli příslušníci praporu „Javor“ i „Osika“ se zbytkem Burlakovy sotně. Ty probíhaly od 20.8. a trvaly i v následujících dnech Patřily k jedněm z nejtěžších bojů v roce 1947. O tom svědčí i počet zabitých, zraněných i zajatých. Ihned následující den 21.8. padl v těchto neúprosných bojích další náš kamarád strážm. M. Klicpera, který se svojí jednotkou znemožňoval banderovcům proniknout z našich obkličovacích akcí, kdy na svém bojovém stanovišti setrval, dokud byl schopen držet svůj samopal.

Dne 10.9.1947 se dostala do podobné situace dvoučlenná hlídka praporu „Osika“, která se s dalšími příslušníky útvaru účastnila průzkumné akce poblíže vesnice Malužiné, kde se tehdy skrývaly zbytky rozbité Burlakovy sotně. V noční tmě ztratili strážm. Salaš a Čadík styk se svojí skupinou a náhle narazili na asi 20 člennou banderovskou jednotku. Neváhali ani okamžik, využili momentu překvapení a na banderovce zahájili intenzivní palbu ze svých samopalů. Podařilo se jim zlikvidovat několik banditů.

Když se banderovci z tohoto nenadálého přepadení vzpamatovali a poznali, že jsou ostřelováni pouze dvěma protivníky, zahájili proti nim smrtící palbu. Stráž. J. Salaš v této přestřelce padl, když jeho tělo bylo doslova rozstříleno. Stráž. Čadíkovi se lstí podařilo zachránit. Tak bych mohl uvádět další případy padlých příslušníků SNB a vojáků, kteří tehdy položili své životy v urputných bojích proti těmto zkušeným banditům. Já jsem v té době byl v jednotkách druhého sledu. Za ty necelé dva týdny mého působení na Slovensku nestačil jsem ani registrovat, kde všude jsme působili. Většina našich akcí byla uskutečňována v noci, kdy banderovci se snažili odpoutat se od našich jednotek.

Tehdy jsme se dozvěděli o smrti našich třech kolegů. Asi 23.8. jsem byl motospojkou odvezen na SV „Javor“ .Po příjezdu na toto velitelství jsem se pak následně zúčastnil s dalšími důstojníky tohoto útvaru jeho pohřbu. (Pokud se dobře pamatuji bylo to v Rovensku pod Troskami.) Nad jeho hrobem jsem se s L.Patočkou rozloučil jménem všech jeho kolegů a velitelů z Pohraničního pluku SNB Slovensko. Vláďa před odjezdem na Slovensko byl jako já zařazen u SNB–Útvaru 2595 Králíky a byli jsme dobří kamarádi. V projevu jsem smuteční hosty seznámil jak Láďa a jeho další kolegové, kteří tehdy padli v bojích, naplnili slova své přísahy a za jakých okolností zemřeli. Za své projevené hrdinství byl in memoriam povýšen do hodnosti štábního strážmistra a prezident republiky E. Beneš mu udělil státní vyznamenání – Válečný kříž 1939.

Po návratu na Slovensko, jsem se dozvěděl, že vrcholí boj s cílem zničit zbytky Burlakovy sotně. Burlak stále s menší skupinou své jednotky unikal. Podle oficiálních údajů bylo jen do 2.9.1947 zabito 30, zraněno 29 a zajato 118 banderovců. Současně se několika desítkám banderovců podařilo proniknout přes naše pozice a dostat se úhybnými manévry do lesních masivů středního Slovenska, kde se na ně napojovali další jednotlivci a menší skupiny z ostatních rozbitých sotní.

K zadržení Burlaka a zbytku jeho štábu došlo 3. září v pozdních nočních hodinách na samotě Jánošíkovo, aniž by on a jeho společníci kladli ozbrojený odpor. Po jeho zadržení a následných výsleších Burlak uvedl, že skládal velké naděje do bojů u Krasňan, s přesvědčením, že se mu zde podaří prorazit z našich obkličovacích pozic. Předpokládal, že soustředění celé sotně mu umožní další průnik. Po ukončení těchto několikadenních úporných bojů, se mu podařilo soustředit pouhých 18 svých bojovníků, tehdy si prý uvědomil neodvratný konec jejich dalšího tažení „za svobodou“.

Shromážděné střelce oslovil, že je zbavuje jejich přísahy s tím, že jeho bojový útvar již neexistuje. Pokud se někdo z nich hodlá dobrovolně vzdát čsl. ozbrojeným složkám, že tak může učinit. Ostatní se musí postarat sami o sebe. Následně se pak zbylí banderovci rozdělili do menších skupin, které šly samostatnou cestou. S Burlákem setrvalo pouze 5 střelců, jeho milenka Ofélie a funkcionář OUN „Zenko“. Tato skupina se poté uchýlila na válkou zničenou samotu Jánošíkovo, kde pak byli našimi jednotkami zajati.

Na jaře roku 1941 jsem byl vězněn v policejní věznici v Berlíně na Alexanderplatzu. Se mnou byl vězněn jeden norský odbojář, který byl odtransportován k soudu do Norska. Zbyl jsem v cele, kde byla tři lůžka, sám. K večeru přišli noví vězňové. Zjistil jsem, že oba jsou z území Haliče a že přijeli do Berlína s úmyslem získat od Němců zbraně, aby mohli bojovat proti SSSR. Jejich domovina byla tehdy pod správou Sovětského svazu.

V cele mi začali vykládat ukrajinské dějiny. Byli velmi překvapeni, že jsem znal Síč, Chmelnického, ale i Tarase Bulbu a jiné hrdiny ukrajinských dějin. Již dříve jsem si totiž oblíbil historické romány Sienkiewicze a tak mi tyto údaje byly známé. Naopak jsem jim vykládal o prvních dějinách ruských Slovanů na Kyjevské Rusi, o ruských hrdinech, jakými byli Čurila Plenkovin, Ilja Muromec. Citoval jsem jim nějaké verše i z díla Karla Havlíčka Borovského „Křest sv. Vladimíra.“ I o tom věděli, ale jaksi se k tomu nehlásili.

Proč byli zavřeni? Tehdy to bylo několik měsíců před napadením Sovětského svazu nacistickým Německem. Německo potřebovalo klid a mír, aby ostražitost sovětů byla ukolébána. A tak ukrajinští chlapci se octli v policejní cele. Byl jsem s nimi asi jeden měsíc. Debaty mezi námi nebraly konce Samozřejmě jejich názory a moje byly zcela odlišné. Oba Ukrajinci byli vysokoškolsky vzdělaní, takže nedošlo k žádné jiné než slovní konfrontaci. Tehdy jsem byl orientován spíše na Anglii. Jejich názory jsem respektoval.

Po roce 1945 jsem sloužil u pohotovostního pluku SNB, který zakročoval proti banderovským bandám, které přecházely přes Československo dále na Západ. Potravu i jiné potřeby si opatřovaly loupením i vražděním. Znám případ aspirantské školy, která byla též nasazena proti benderovcům. Přesto se bezstarostně slunili kdesi na louce v Nízkých Tatrách. Byli povražděni. Benderovci z nich stáhli i uniformy, zmocnili se jejích zbraní.

V dubnu 1947 jsem od Sboru SNB odešel. Usídlil jsem se na Sokolovsku. Z obce Libavské Údolí, kde byla taneční zábava, jsem vyprovázel svoji tanečnici do Kolové, sousední osady. Když jsme šli lesem, ucítil jsem kouř. Za chvíli jsem uviděl tlupu asi deseti banderovců, jak opékali nějakou zvěř. Rychle jsem vyprovodil dívku domů a spěchal jsem zpět. Zavolal jsem do Kynšperku n.O. na SNB. Ale než na místo došla pohotovost a vojsko, byli banderovci pryč. Na místě bylo jen polovyhaslé ohniště. Banderovci již byli někde na pochodu do západního Německa. Touto cestou se mohl do Bavorska dostat i Š. Bandera.